Ráno s čajovým mistrem

V půl šesté ráno je řeka Yulong vidět jen po kolena. Krasové věže, kvůli kterým lidé létají přes půl světa, jsou schované v mlze a zůstanou v ní ještě asi hodinu. Na dřevěném molu pod domem stojí sedm lidí v tichu a opakují pohyby starého muže v šedé kazajce. Tai-či se tu cvičí každé ráno, v dešti i v zimě, a nikdo se nepřihlašuje. Prostě přijdete.

Muž, který nespěchá

Pan Huang Zeming se stará o čajovou zahradu na svahu za Atlantis Haven od doby, kdy tu ještě nestál hotel. Je mu sedmdesát dva let a mluví pomalu, jako by každé slovo muselo nejdřív vychladnout. Když jsem se ho první ráno zeptala, kolik času si mám na čaj vyhradit, podíval se na mě, jako bych se ptala, kolik času si vyhradit na déšť.

Jarní sběr začíná koncem března. Trhají se jen dva lístky a pupen, ručně a jen dopoledne, dokud je na keřích rosa. Z kilogramu čerstvých lístků zbude po zavadnutí, svinování a sušení nad ohněm zhruba dvě stě gramů čaje. Na stěně čajovny visí tabulka, kam se zapisuje, kolik zahrada který den dala. Nikdo ji nečte, ale pan Huang do ní píše každý den.

„Čaj neumí spěchat. Kdo spěchá, pije jen horkou vodu.“

Co udělá ticho s rozvrhem

Přijela jsem s kalendářem plným videoschůzek. Druhý den jsem polovinu zrušila – ne z hrdinství, ale protože mi připadalo zbytečné na nich trvat. Den v Atlantis Haven má jiný rytmus: po tai-či snídaně, dopoledne konzultace u doktorky Lin Yuhan nebo masáž tuina, po obědě odpočinek, odpoledne čaj. Večer hoří oheň v Grandeur Grill a v devět se meditační síň naplní lidmi, kteří ještě před týdnem tvrdili, že meditovat neumějí.

Nejvíc mě překvapilo, jak rychle si tělo zvykne. Třetí ráno jsem se probudila v pět bez budíku a šla se podívat na mlhu. Pan Huang už na molu byl. Kývl na mě, jako bychom se znali roky.

Poctivě o cestě

Atlantis Haven není na dosah ruky. Z Evropy se létá do Guilinu s jedním přestupem – přes Kanton, Šanghaj nebo Hongkong – a z letiště je to hodina a pětadvacet minut autem. Rychlovlakem se dá dojet do stanice Yangshuo, kde vás vyzvedneme; autem je to odtud půl hodiny. Vízum si zařizujete sami; zvací dopis vám concierge pošle do 24 hodin.

Stojí to za to? Ptala jsem se na to pana Huanga poslední ráno. Nalil mi čaj, počkal, až vychladne, a řekl: „Zeptejte se za rok.“ Rok ještě neuplynul. Čaj si ale doma od té doby připravuji pomaleji.